O knize: 2016 / "V posledních desetiletích zájem o umění hladu jednoznačně opadl. Jestliže v dřívějších dobách mohlo pořádání takových představení přinést nemalé sumy, nyní k tomu není důvod. Jindy. Pak se stalo, že kolem něj, hladovkáře, bzučelo celé město, ze dne na den se hrnuli další a další lidé; každý se na něj chtěl alespoň jednou denně podívat; Nakonec sehnali předplatné pro ty, kteří to chtěli, aby mohli od rána do večera sedět před malou mřížovou klecí. I v noci se pořádaly exkurze - za svitu pochodní pro větší efekt; za jasných dnů byla klec vytažena na vzduch a pak byly přivedeny děti, aby ji obdivovaly; pro dospělé to byla jen zábava, která se stala módou, a děti zíraly s otevřenou pusou, se všemi otevřenýma očima, držely se ze strachu za ruce a zíraly, jak on, bledý, v černých punčocháčích, s vyčnívajícími žebry, sedí, zanedbával židli, na posypu slámy, zdvořile se ukláněl, snažil se odpovídat na otázky, natahoval ruce přes mříže, aby si někdo mohl ověřit jeho hubenost. Pak se znovu stáhl do sebe, nevšímal si nikoho jiného, ​​dokonce ani odbíjení hodin, jediného předmětu v jeho kleci, jen se díval před sebe s napůl zavřenýma očima a usrkával vodu z malinké skleničky, aby si namočil rty…»